Vážené dámy, vážení pánové, srdečně Vás zveme na zahájení výstavy STUCK.IN | VENICE.

26/8/2022
18 hodin | 6 pm
CREA Cantieri del Contemporaneo
Giudecca 211, Venice, Italy

Stuckisté v Benátkách

Společná výstava britských a českých stuckistů bude jednou z referenčních výstav, která doprovodí benátské Bienále výtvarného umění. Stuckismus, který se zrodil v kontextu historie anglického umění a z něhož čerpá podněty, zaujal i řadu tvůrců mimo britské ostrovy. Speciální odezvu pak zažil v České republice, což je kvitováno se zvídavým a překvapivým zájmem v anglických odborných kruzích. Svědčí o tom zařazeni českých stuckistů Jiřího Hauschka a Jaroslava Valečky do publikace doyena britských dějin umění Eduarda Lucie-Smithe Moments in Art Since 1945, vydané v prestižní edici World of Art nakladatelstvím Thames&Hudson v Londýně v roce 2020 ve svém čtvrtém, doplněném, vydání. Jiří Hauschka zde má celostránkovou reprodukci, což je zajisté velkým úspěchem.

Je tedy logickým krokem, že se čeští i britští stuckisté výstavně setkávají, a přispívají tak k poznání jedné z větví současné malby, která je v některých ohledech přehlížena konceptuálně excentrickými názorový směry. Setkává se však, paradoxně, s patrným zájmem uměnímilovné veřejnosti, která oceňuje v tradici zakořeněnou malířskou strategii a její peripetie rozvoje v současnosti. Z české strany se výstavy zúčastní již zmínění Jiří Hauschka a Jaroslav Valečka a také Markéta Urbanová. Doplní tak sestavu referenčních britských stuckistů, jakými jsou kupříkladu Charles Thompson a Joe Machine, čímž dojde k mezinárodní spolupráci, kterých není v souvislosti s českými umělci zrovna nadbytek. Výstava také otevírá diskusi o potenci čerpání podnětů pro současné umění z historicky prověřených zdrojů a stává se tak jistou, ale pozitivní, uměleckou kontroverzí a malířskou jistotou v rozbouřeném moři aktuálních uměleckých stylů.

Jednou z dominant projektu jsou obrazy Jiřího Hauschky (narozen 1965 v Šumperku) . S jeho dílem se dostaneme do prostředí, kde dochází ke konfrontaci, či spíše symbióze, člověka s krajinou. Jiří Hauschka se obrací k tomu typu malířství, pro které jsou důležité barvy a symbolické konotace, tak jak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století - v tomto období se Jiří Hauschka vztahuje zejména ke kanadskému malíři Tomovi Thomsonovi, který žil v letech 1877 až 1917 - či se děje v ateliérech soudobých autorů, jako jsou kupříkladu Daniel Richter nebo Peter Doig. Realita se proměňuje v malířské naraci na vrstevnaté vyprávění, kde se mísí umělecká paměť s novými zážitky, pohledy, touhami, citovými zjitřeními. V případě Jiřího Hauschky se ocitneme v divočině, v divočině malířské nostalgie, kde hledáme člověka, a v urbánní civilizaci, v té civilizaci, která je na pokraji svých možností, a kde tak cítíme a vidíme barvy divočiny.

Jaroslav Valečka (nar. 1972 v Praze) je v českém kontextu jedním z výstavně velmi frekventovaných malířů. Jestliže britští stuckisté se formálně i manifestačně dotýkají v Anglii velmi ceněného prerafaelismu 19. století, čeští stuckisté se ve své “retro-avantgardě”, abych použil formulaci Edwarda Lucie-Smithe, obracejí ke zrodu krajinářského modernismu a symbolismu přelomu 19. a 20. století. Tato tendence je zřetelná právě ve Valečkových obrazech, kde cítíme rozporuplnou nostalgii secesního střetu moderní civilizace a uměleckého tradicionalismu. Oproti řadě britských stuckistů, a také Jiřímu Hauschkovi, prošel Valečka tradičním uměleckým vzděláním, když vystudoval pražskou Akademii v malířském ateliéru Jiřího Sopka a sochařském ateliéru Jana Hendrycha.

Markéta Urbanová (nar. 1978 v Turnově) má rovněž akademické malířské vzdělání, nabyté na pražské Akademii v ateliéru Zdeňka Berana. Jak píše Rea Michalová, “ve své tvorbě vychází z fundamentální tradice klasické malby, kterou aktualizuje soudobým cítěním. Rozvíjí vyhraněný výtvarný názor, založený na symbióze racionálních a intuitivních zdrojů. Poměr mezi tradicí a inovací je vyvážený a zachovává míru tvořivého aspektu”. Urbanová je uhranuta možnostmi klasické malby a na základě jí možnostmi tradičního malířského vyprávění, zatemněného temnými tématy a témbry.

Britští stuckisté představují svět sám pro sebe, i když lze vystopovat u řady z nich inspirující vazby na historické etapy malířství, zejména z 19. století a tehdejší hnutí prerafaelistů. To platí jak pro práce Joe Machina (vlastním jménem Joseph Stokes, nar. 6. 4. 1973 v Chathamu), tak Elly Guru (vlastním jménem Ella Drauglis, nar. 24. 5. 1966 v Ohiu, USA) a Paula Harveye (nar. 7. 5. 1960 v Burton upon Trent).

Ella Guru není jen malířka, ale také hudebnice, a v rodných USA studovala umění na Columbus College of Art and Design (1984–86) a na Ohio State University (1988-89). Než se stala v roce 1999 jedním ze třinácti zakládajících členů stuckistického hnutí, prožila pestrý život, jenž by se bezesporu mohl stát dobrým námětem pro román či netflixovskou minisérii. Bezprostřední, konvencemi nezatížený, pohled na svět a umění se přirozeně odráží v jejích obrazech, kde se mísí náboženské motivy s mytologickými a popkulturními, a to s takovou mírou “nekorektnosti”, že si její obrazy nejde zkrátka nezamilovat.

Náboženské motivy vidíme i u Joe Machina, jehož obrazové spektrum se rozpíná od rozkvetlých alejí až po drsný přístavní život, nasycený násilím a sexem. Mezi těmito obrazy je Vyhnání z ráje přirozeným důsledkem života na hraně, zůstává však otázka, zda skrze krásné umění dojdeme ke spáse či zatracení. Joe Machine se malbou vyrovnává se sociální nerovností a napětím, které se britskou společností a uměním táhne již od románů Charlese Dickense až po dnešek po definitivně zateaceniu trainspottingovou generaci. Z obrazů Joe Machina dýchá britskost, romantická touha a otevřenost a také urputný souboj s vlastní sociální determinací. Malíř svým každým obrazem potvrzuje, že umění je pro něj důvodem existence, znovu a znovu kladenou otázkou.

Paul Harvey, který se vedle malování věnuje také punkové hudbě, je silně ovlivněn českým secesním malířem, působícím svého času v Paříži, Alfonsem Muchou a, tak jako mnozí stuckisté, pop-artem. Čerpá ovšem i z české meziválečné avantgardy. Ke stuckismu se připojil v roce 2001, a v rozhovoru z roku 2016 pro pražské noviny Právo toto hnutí charakterizuje takto: “Stuckismus jsem objevil skrze jeho manifest. A stejně jako punk mi dal doslova facku. Okamžitě jsem se s ním cítil identifikován. Stejné to bylo, když jsem poprvé slyšel kapelu Sex Pistols. Byla jako zjevení. Další podobnost vidím v tom, jak je stuckismus přijímán. V České republice je poměrně respektován, v Anglii bohužel ne. Říkají, že jsme příšerní malíři bez nápadů, že jsme v podstatě beznadějní. To ale není pravda.”

Malíř, básník a kurátor Charles Thompson (nar. 1953 v Romfordu) je společně s malířem Billym Childishem zakladatelem stuckismu. Stalo se tak vydáním manifestu v roce 1999, když název “vytvořila” přední britská konceptuální umělkyně Tracey Emin (v 80. letech milenka Billyho Childishe), která slovem stuck (uvíznutí, zaseknutí) označila stuckistické malby. Ty se vracejí ke konzervativním a klasickým, většinou figurálním motivům, nicméně každý z umělců má svůj osobní výtvarný jazyk. Nejde tedy o vyhraněný umělecký či přesně definovatelný stylový projev, což je zřejmé i z Thompsonova díla. Jeho obrazy mají v sobě spontánní oprostěnost od svazujících konvencí, jeho výtvarný jazyk se svým způsobem vrací k dětským vizuálním kreacím, do oné doby, kdy je vše intutivní, otevřené, nové a možné.


Martin Dostál