„V životě člověka není nic náhoda. Celý život je proces a vývoj. Můžete se točit kolem jednoho tématu nebo témata stále střídat, vždy je v pozadí nějaký více méně skrytý motiv vašeho jednání, který vás pohání a dává tomu všemu směr a smysl.“

„Často se mi plastiky zjevují v ranním polosnu již hotové, takže o materiálech bývá předem rozhodnuto. Ale umožňuje-li to forma, pokouším se je u jedné sochy i variovat. Když se udělá stejná socha v bronzu a pak v žule nebo ve skle, je to docela jiný typ energie. Bronz je dutý, když na něj zaklepete, zvučí. Kámen působí totálně, dlouhodobě vyzařuje energii. Tu, kterou načerpal ve dne, ze sebe v noci vydává. U skla lze zase průnikem světla do skleněné hmoty využít efektu jakéhosi odhmotnění, jež způsobuje divákovi optickou rozkoš.“

„Zpomalím, začnu mít čas na to, abych se mohla dívat. A něco se ve mně pokaždé otevře. Když nic moc nevymýšlím, nekalkuluji, tak najednou přijde ten moment, a věci se stanou.“

„Vždycky to zkouším dělat úplně od začátku. Nikdy se nenapojím na něco, co jsem už někdy dělal. Přistupuji k tomu s úplně čistou hlavou, jako kdybych nic neznal. Když mám závan, že to na mě přijde, tak tvořím v tahu. Když něco děláte bez vášně, tak je to špatně.“

„Inspirace je všude. Člověk se ponoří do přemýšlení o tom, co dělá, co by chtěl dělat, a to ho pak provází dnem i nocí. Cokoli vidí, poměřuje s tím, co má v mysli. Zajímají mě principy fungování světa. Umění je pro mě způsob poznávání a interpretace reality. Způsob, jak komunikuji se světem.“

Snažil jsem se definovat to, jak prostor vnímám – jako veličinu, kterou je možno vnímat intuitivně silněji než objekt sám. Prostor je pro mě víc vizuálně působící veličinou a je v mých site-specific instalacích tím, co primárně ovlivňuje objekty, které v nich vznikají. Skleněná plastika může být vizuálně strhující a neotřelá, ale ve vztahu prostor–objekt je pro mě prostor víc. Je všude kolem nás, všichni ho intuitivně pociťujeme.“

„Hodně mě zajímá psychika té věci, na které pracuju, co všechno je možné ve skle vyjádřit nebo znázornit. Snažím se už delší dobu, aby to nekončilo u toho, že jde o lidskou tvář ze skla, ale aby z ní vyzařovaly také emoce. To je pro mě velmi důležité.“

„Jakékoliv lepení lepidlem považuji za degradaci celé mé práce, vše musí zůstat autentické, pracné, složité.

Dlouhý a namáhavý proces výroby je důležitý pro vývoj díla. Postupem času ,tělo‘ roste a skládá se do hybridu. Nedokonalosti povrchu nebo tvaru jsou jeho nedílnou součástí. Odrážejí skutečnou realitu zpracování starého skla v domácích podmínkách. A stejně tak reflektují nedokonalost mého těla a lidské práce, která by samozřejmě mohla být nahrazena současnou technologií strojově vyráběných tyčinek nebo frézou na výrobu dokonalé formy. Ale to už bych nebyla já, která si vždy zvolí tu složitější cestu pro seberealizaci.“

„Sklo funguje jako dokonalý záznamník pomíjivých časoprostorových situací a má schopnost podávat o nich trvalý důkaz. Beton si naopak zachovává svůj původní tvar za všech okolností. Soustředím se na kontrast těchto dvou materiálů, kde se právě křehké sklo stává aktivním dějovým činitelem a beton hlavním statickým pilířem objektu. Z jejich vzájemného vztahu vzniká velké napětí, které se ve svých dílech pokouším výtvarně využít.“

„Často pracuji s tím, co vidím kolem sebe. Sleduji, s čím se denně setkáváme, co tvoří naše prostředí, co produkujeme. Využívám sklo jako materiál užitý v jiném kontextu, než jak je běžně vnímán. Hledám nové materiálové vztahy s důrazem na jejich podstatu, mnohdy čistě intuitivně. Rád poukazuji na křehkost skla, stejně tak i na jeho jedinečnost. Bavím se vznikem nových forem a v tom spatřuji smysl tvorby.“