BLÍZKÁ SETKÁNÍ, VZDÁLENÉ SVĚTY

Ľuba Bakičová, Jiří Hauschka, Lukáš Rais

Výstava propojuje tři výrazné umělce z České republiky a také tři umělecké obory - malířství, sochařství a umění skla. Přes rozdílnost jednotlivých uměleckých strategií tvoří výstava jeden napínavý celek, kdy abstraktní sochy a sklo se propojují s obrazy s lesními motivy v to, čemu bychom s jistou nadsázkou mohli říkat výstavní gesamtkunstwerk.

S obrazy Jiřího Hauschky (narozen 1965 v Šumperku) se dostáváme do prostředí, kde dochází ke konfrontaci, či spíše symbióze člověka s krajinou. Přírodní prostředí nás ovlivňuje víc, než si sami připouštíme. Někteří malíři to tak vnímají už dlouho, zvláště tam, kde je té přírody nějak více, tedy v severních končinách, s lesy a jezery, či naopak v jižních, s džunglemi a vodopády. Děje spjaté s člověkem jsou tam možná syrovější, opravdovější, víc na kůži. Civilizaci vsak neutečeme ani do nejdivočejších hvozdů. Zvláště když tam potkáme malíře, ať už v představách nebo ve skutečnosti.

Jiří Hauschka se obrací k tomu typu malířství, pro které jsou důležité barvy a symbolické konotace, tak jak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století - v tomto období se Jiří Hauschkavztahuje zejména ke kanadskému malíři Tomovi Thomsonovi, který žil v letech 1877 až 1917 - či se děje v ateliérech soudobých autorů, jako jsou kupříkladu Daniel Richter nebo Peter Doig. Realita se proměňuje v malířské naraci na vrstevnaté vyprávění, kde se mísí umělecká paměť s novými zážitky, pohledy, touhami, citovými zjitřeními. V případě Jiřího Hauschky se ocitáme v divočině, v divočině malířské nostalgie, kde hledáme člověka, a v urbánní civilizaci, v té civilizaci, která je na pokraji svých možností, a kde tak cítíme a vidíme barvy divočiny.

Sklo a prostorová tvorba mají v České republice dlouholetou tradici; co se sklářského umění týká, pak zcela unikátní i ve světovém kontextu. Pozoruhodné sklářské výrobky vznikaly na území Čech minimálně od 18. století; po druhé světové válce však došlo k úzkému propojení mezi sklářstvím a volným uměním, kdy vzniklo množství automnomních sochařských a prostorových objektů. Ty využívaly různé typy a druhy skla a také řadu sklářských hutí, které umožnily mnohdy zcela neobvyklá umělecká řešení. I v novodobých podmínkách tahle specifická aktivita pokračuje, jak dokazuje například tvorba v Čechách působící slovenské umělkyně Ľuby Bakičové (nar. 1985 v Ilavě, Slovensko). Ľuba pracuje se sklem kreativně a vnímají ho jako svébytný umělecký objekt, který ráda propojují také s jiným materiálem, s betonem. Vzniká tak napětí, které vedle významových akcentů diváka překvapí v jeho vizuálních očekáváních. Luba Bakičová zachází se sklem jako s dynamickou hmotou, která právě teď ztuhla v nedokonaném pohybu. Kontrast mezi výraznou barevností a světelnou transparentností skla a šedivou hmotou betonu má vedle vizuálních předností ještě sochařskou výhodu, kdy se beton se sklem navzájem podporují a umožňují tak neobvyklé tvarové konfigurace.

Pro tvorbu sochaře Lukáše Raise (nar. 1975 v Sokolově) je typické využití průmyslově vyrobených komponentů, zejména kovových trubek, v uměleckém procesu. Láká ho dokonalost materiálu, který vybízí k řadě sochařských kreací. Shluky trubek, umístěných v exteriérech i interiérech, dokazují správnost a účelnost této cesty. Proplétající se trubice mohou evokovat jak umělé, tak přírodní situace. Můžeme je “číst” stejně dobře jako estetický počin nebo jako jistou metaforu existence člověka v současné společnosti. Zároveň jejich hladký leštěný povrch odráží světlo a deformovaně zrcadlí pozorovatele i okolní prostředí.

Lukáš Rais pracuje s jednoduchými geometrickými křivkami, které vytváří esteticky ladné konfigurace. Někdy tenduje k maximálnímu zjednodušení svých výrazových prostředků a ke koncentraci výrazu. Používá například kruh, tedy základní geometrický tvar, který, provedený, tak jako vždy u Lukáše, perfektní technologií, působí současně zklidňujícím i zneklidňujícím dojmem způsobem svého umístění. Většina Lukášových plastik jsou více či méně komplikované “Propletence”, které mohou sdělovat stejně dobře úvahu o nekonečnosti a skryté i viditelné propojenosti veškerého našeho konání, jako uspokojovat estetické libosti našeho zraku, který klouže po kreativních zákrutech sochařovy fantazie a představivosti. Hladkost amorfních tvarů nás jistě láká k fyzickému dotknutí se povrchu plastiky, a možná nás vrátí i do dětství, kdy jsme si jen tak z dlouhé chvíle a v nekonečném bezčasí hrály očima i rukama s tvary a představami.

Byli bychom rádi, aby celá výstava uvolňovala návštěvníkovu imaginaci a na chvíli ho přenesla do jiné dimenze, plné kontemplativních asociací, vtipné estetiky a filosofického nadhledu.

Martin Dostál, Kurátor