Vystudovala Střední odbornou školu sklářskou v Lednických Rovních na Slovensku a poté na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Ateliér skla u doc. Ilji Bílka. V současné době zde působí jako odborná asistentka. Účastnila se několika výstav v České republice, více však byly její práce prezentovány v zahraničí, konkrétně v Dánsku, Švédsku, ve Velké Británii a v Německu. Její díla najdeme ve sbírkách Glasmusea Lette – Alter Hof Herding v německém Coesfeldu, dále v dánském Glasmuseet Ebeltoft, ve Východočeské galerii v Pardubicích i v soukromých sbírkách.

Již v průběhu studií se ubírala cestou aktivního hledání autorského rukopisu, nespokojila se se zaběhlým pohledem na sklo ani s prověřenými technikami a postupy. Výzvou se pro ni stalo hledání doposud neobjevených výrazových možností skleněného materiálu a provádění různých experimentů zaměřených na odhalování jeho skrytých vlastností. Fascinoval ji samotný děj práce, zkoumání toho, k jakým fyzikálním a fyzickým proměnám dochází při zpracování skloviny. Empiricky zjišťovala, jak se tento magický materiál mění, rozpadá, destruuje i jak nabývá nových tvarů, forem a vlastností.

Posléze následovala další výzva – prověřování chování skla v kombinaci s jiným materiálem. Vsadila na spojení dvou matérií s naprosto rozdílnými fyzikálními vlastnostmi – žáruvzdorného betonu a křehkého skla. Betonové segmenty se v žáru pece slinou do pevného tvaru a vytvoří nosnou konstrukci, ze které vytéká sklovina. V určitém okamžiku dojde k ukončení tavení, tekoucí masa ztuhne. Tento moment je s větší profesní zkušeností mnohem více výsledkem autorkou řízeného procesu než náhody. Sklo tak Bakičová pozvedá z pasivní hmoty na úroveň aktivního média – z tvarově i váhově podřízeného materiálu se mění na matérii, která přebírá podpěrnou a vlastně i nosnou funkci. Fyzikální zákony a předpokládané chování použitých materiálů se tak „staví na hlavu“, křehká vytékající hmota pocitově nese tíhu betonu, který se nad ní jakoby zlehka vznáší. Bakičová takto postupně vytvořila množství objektů a pro projekt Czech Glass, Quo Vadis?! zvolila pět z nich.

Dvě díla z kolekce nesou název Yes name, který vznikl jako volné označení, jelikož se u nich autorka záměrně vzdala slovní identifikace objektu. Jak sama říká: „Domnívám se, že v okamžiku, kdy dílu přiřadím konkrétní název, omezím pole otevřené pro divákovu individuální interpretaci, a v podstatě mu tak znemožním nebo alespoň znesnadním navázat na jeho vlastní odstíny představ, prožitků a zkušeností. Tímto způsobem je sice dílu přiřazen název, není však artikulován slovem, zůstává ,pouze energií‘. Právě tou, která pomáhá ještě před vznikem všeho měnit myšlenky v hmotu, a hmotu pak zase obráceně v myšlenky.“

Dalším vystaveným dílem je čistě skleněná plastika Azure Way. Ta je jakýmsi „dějovým záznamem“ plánovaného a řízeného procesu. Výsledná podoba objektu vznikala ve dvou odlišných fázích. V té první tavením v otevřené formě a broušením získal hladký a lineárně dokonalý tvarový základ. „Zde však tvůrčí scénář nekončí a objekt vstupuje do další fáze, v níž se ocitá bez forem a pod vlivem vysoké teploty mění svou absolutní linearitu a zcela podléhá fyzikálním zákonům. Je jim vystaven tak dlouho, až se dostaví moment shody reálné vizuální podoby objektu s mou myšlenkovou předlohou. Sám objekt je pak jediným autentickým důkazem celé dějové linie. Obsahuje mnoho stop, ze kterých se dá zpětně zrekonstruovat průběh uplynulého procesu.“