Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a posléze pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, v Ateliéru skla pod vedením prof. Stanislava Libenského. V 80. letech minulého století přesídlila do USA, posléze žila a tvořila také částečně v Mexiku, Portugalsku a v posledních letech opětovně v Čechách. Její tvorba je inspiračně otevřená – má schopnost přirozeně vstřebávat různá kulturní prostředí, rozeznávat v nich to jedinečné a zároveň je propojovat v novou, osobitou kvalitu. Ve světě je jednou z nejznámějších současných výtvarných sklářek pocházejících z Čech. Své plastiky se specifickou poetikou vystavovala na mnoha kontinentech. Její díla jsou zastoupena v četných soukromých sbírkách po celém světě, především ve Spojených státech amerických. Najdeme je také na horních příčkách nejdráže prodávaných skleněných plastik zveřejněných v databázích prodejů.

Již od svých studií se podobně jako většina Libenského žáků věnuje disciplíně skla taveného ve formě. Přestože jde o časově, finančně i řemeslně náročný proces tvorby, inklinuje k této technice, jelikož právě ta dovoluje plnohodnotný sochařský přístup ke sklu.

„Začínám skicou, náčrtem, pak přijde na řadu model. Pro jeho výrobu používám hlínu, sádru, dřevo, polystyren nebo třeba stavební fólie. Je důležité, aby socha fungovala nejdříve v těchto materiálech. Nicméně jenom sklo umožnuje něco víc. Svou průhledností dovolí divákovi vstoupit do další dimenze. Je to jediný materiál, který pozorovateli umožní nahlédnout do nitra sochy, kde se odehrává vnitřní hra skutečného a domnělého – vjem hmoty a negativního prostoru. Pozorovatel nevnímá pouze vnější tvar, ale hledí skrze sochu do iluzorních prostor. Proto mne sklo jako materiál neustále inspiruje a baví.“

V průběhu let došlo v její tvorbě ke znatelným změnám – od dynamických organických tvarů inspirovaných přírodou se časem, především díky intenzivnějšímu kontaktu s městským prostředím, posunula ke strožejším geometrickým formám. Barva však hrála v jejích dílech důležitou roli ve všech tvůrčích obdobích. Nikoliv pouze volba konkrétní barvy, vyvolávající určité pocity, ale i její intenzita. Tedy to, do jaké míry a jestli vůbec dovolí nahlédnout do nitra díla.

Technologicky asi vůbec nejnáročnějším úkolem byla před nedávnem její práce na zakázku – dva a půl metrová socha Buddhy pro klášter v Thajsku. Se svým týmem na ní v ateliéru v Čechách pracovala dva roky. Samotné tělo vážilo přes pět set kilogramů, hlavu museli tavit zvlášť, dokonce pětkrát, než se dokonale povedla. Nejnáročnější bylo dílo dokončit, dobrousit. Jak sama autorka říká, povedlo se jí sochu finalizovat díky tomu, že se s ní nakonec dokázala propojit: „Byl to určitý způsob meditace a absolutní koncentrace. Musela jsem se dostat do tajemství a estetiky té sochy. Práce na ní se pro mne stala takovým spirituálním cvičením.“

Bezpochyby jí tato zkušenost napomohla vydat se zase jiným směrem. Pro výstavu Czech Glass, Quo Vadis?! vyslyšela – dalo by se říci – opět novou výzvu, která v její tvorbě představuje tvůrčí posun do poněkud neprobádaných vod. Zásadní transformace spočívá v tom, že ve svých plastikách zaznamenala jakýsi „epický“ příběh.

„Prožívali jsme všichni neobvyklou dobu, úplně nové životní situace. Zvlášť začátek pandemie, kdy se svět najednou uzavřel. Celé kontinenty, země i mikrosvět každé rodiny. Svoji matku jsem měla zprvu možnost vídat jenom skrz okno. Ve svém věku nechápala, proč nejdu dovnitř. V té době na mne silně zapůsobila fotografie v novinách. Právě z Itálie, kde byla situace zpočátku nejhorší. Postava ztrácející se za oknem. Zvláštně smířená. Měla jsem potřebu to vše ztvárnit ve skle…“

Její vystavená díla mají rovněž symbolický přesah, jsou jakýmsi dialogem matérie, optiky a mystického obsahu. Jsou hmotná a zároveň jakoby nehmatatelná, vyvolávají v nás až silné nutkání se jich dotknout. O to více, že autorka tentokrát upustila od svých obvyklých zářivých barev a zvolila křišťál, který do myšlenky vnáší určitý druh čistoty, naděje a spirituality. Ztlumením barev se Klumparové povedlo být v projevu ještě konkrétnější a přesvědčivější. 

„Ten podivný klid, který nastal po tom, co se svět ,zastavil‘, ten zvláštní druh samoty, vedl u mne k určité spirituální zkušenosti, povznášející se nad ten veškerý chaos náhlých změn a nejistot, který jsme všichni prožívali.“ Autorce se přesvědčivým tvaroslovím povedlo zachytit momenty, které nezbytně vybízejí k interakci a kontemplaci. Přinutí diváka zastavit se, vnímat a snad i pochopit. To nebývá vždy cesta jednoduchá a rychlá. Jak řekl Ladislav Hejdánek, významný český filozof: „Někdy může trvat cesta k dobrému pochopení díla i léta. Pochopit ho, porozumět mu, je něco jako dílo znovu uskutečnit.“