Glass Line
{Petr Stanický Petr Stanický Petr Stanický Petr Stanický Petr Stanický Petr Stanický Petr Stanický Petr Stanický Petr Stanický Petr Stanický Petr Stanický

Petr Stanický

Vystudoval obor kamenosochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, poté Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde nejdříve prošel Ateliérem sochařství u prof. Kurta Gebauera, následně Ateliérem skla v architektuře pod vedením prof. Mariana Karla. Velký vliv na jeho profesní rozvoj mělo období, kdy na své alma mater působil jako asistent prof. Jiřího Beránka. Teoretické i praktické vzdělání si ještě prohloubil víceletým studiem v zahraničí: nejdřív na Edinburgh College of Art a poté na Rhode Island School of Design v Providence. V letech 2005–2007 studoval díky Fulbrightově stipendiu na New York Academy of Art. Během tohoto postgraduálu byl více než rok asistentem v ateliéru věhlasného umělce Jeffa Koonse. Bohaté, názorově různorodé studium u výrazných, umělecky vyhraněných osobností může být jedním z vysvětlení, proč je Stanický ve svém projevu tak osobitý a tvárný. Získané zkušenosti se odrazily nejen v jeho tvorbě, ale také v pedagogické činnosti – od roku 2008 vede Ateliér designu skla na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách prestižních českých a zahraničních muzeí a institucí, např. v Kinsey Institute v USA, Nationaal Glasmuseum v nizozemském Leerdamu, Pinakotéce v Mnichově, Uměleckoprůmyslovém museu v Praze či v National Glass Centre ve Velké Británii. Vystavuje v mnoha zemích, jen v letošním roce kromě The Venice Glass Week také jako zástupce České republiky na London Design Biennale, European Glass Context 2021 na dánském Bornholmu či v National Glass Centre v britském Sunderlandu.

Stanický se ze všech prezentovaných autorů nejvíc vymyká tradičně chápané profesi sklářského umělce. Svým myšlením je především sochař, avšak se sklem pracuje jako architekt – má silně vyvinutý smysl pro hledání stabilního řádu věcí, cit pro jasné definování výtvarné myšlenky v pevné struktuře, jako i pro pochopení a uchopení určitého jedinečného prostoru. Střídmými až minimalistickými prostředky vytváří unikátní „skloprostory“. Nejen objem samotných děl, ale i ten v nich a kolem nich u něj sehrává důležitou roli, stává se přirozenou součástí díla. Mezi objektem a jeho vnějškem dochází k tvarovému a proporčnímu kontaktu. Vzniká jakási hra s iluzivní perspektivou a nehybný výtvor vytváří novou, živou dimenzi. Prostor sám je v tomto kontextu povýšen na umělecké dílo. Divák nejprve vstřebává vizuální kontakt s hmotnou podstatou objektu, postupně také s jeho obrazem či odrazem, a nakonec i prolnutí s ním samotným. Tento až metafyzický prožitek vyvolává mnohovrstevnaté zrcadlení, které vybízí k hledání vlastních pohledů, vhledů a příběhů. Umožňuje vystoupit z ticha, potenciální prázdnoty a vstoupit do nově stvořené skutečnosti.

Důležitou součástí tvorby Petra Stanického je kombinování zdánlivě nesourodých materiálů s osobitým jazykem vyjadřování. Pro výstavu Czech Glass, Quo Vadis?! zvolil dva objekty ze stratifikovaných vrstev strukturovaného kovu a skla. Jejich forma se vrací k elementárním proporčním a architektonickým principům, které jsou patrné například v dílech renesančního sochaře Donatella. Právě jeho dokonalé mělké basreliéfy vytvářející dojem hlubokých prostorů inspirovaly svou perspektivou Stanického při tvorbě vystaveného dua.

„Sochy Shelter I. a Shelter II. zkoumají charakter našeho pobytu v nejednotných prostorech a často matoucí a různorodé chápání našich vztahů k nim. Existují na křižovatce, která leží mezi skutečnými tvary a formami a těmi, které pouze naznačují imaginativní iluzivní evokace soch. Zrcadlový efekt skleněných povrchů, vzájemné srovnávání plochých rovin a dimenzionality vycházející ze stratifikované kovové sítě, jako i doprovodné záhadné skleněné stěny, vtahují pozorovatele do pestrého světa, který slouží jako podobenství o našich vlastních domácích prostorech a také o křehkosti a pomíjivosti našich životů.“