Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově, poté pokračovala ve studiích na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem na Fakultě umění a designu, nejdříve v Ateliéru skla u doc. Ilji Bílka, posléze si ještě na stejném místě doplnila obor kurátorství. V průběhu studií absolvovala několik zahraničních stáží, konkrétně na univerzitě Pécsi Tudományegyetem v Maďarsku v Ateliéru klasická malba, v Ateliéru sklo a keramika na Bezalel Academy of Arts and Design v Jeruzalémě a pak jako kurátorka v Gallery Outlet-Istanbul. Po ukončení studií zůstala na své fakultě jako odborná asistentka v Ateliéru skla u doc. Ilji Bílka a od roku 2010 působí na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně v Ateliéru designu skla u prof. Petra Stanického. Současně rozvíjí své profesní zkušenosti i jako kurátorka v galerii Deska v Ústí nad Labem. Ta je pozoruhodná nejen tím, že vznikla přestavbou veřejných záchodků, ale pozornost na sebe poutá hlavně díky nepřehlédnutelnému výstavnímu programu, jenž se vymezuje vůči oficiální výtvarné scéně ve městě.

Všechny tyto různorodé zkušenosti Spružinová zúročuje ve své tvorbě. Na kontě má několik samostatných výstav v České republice a Německu, počet skupinových výstav, kterých se zúčastnila, šplhá k padesátce. Je představitelkou mladé generace českých sklářů s výrazným a originálním autorským rukopisem, co do ideového pojetí i zpracování materiálu. Pracuje naprosto jedinečnou metodou, kdy si sama tahá nitě ze střepů, ohýbá je v peci, aby z nich pak skládala 3D figurativní objekty. Tento originální, ale pracný postup vznikl spontánně při její improvizaci na jednom z rezidenčních pobytů.

Je nesmírně přemýšlivá a sklu se věnuje v širším kontextu a do větší hloubky, než je tomu obvyklé. Instalace, které vytváří, jsou svým pojetím nové a neotřelé, reagují na aktuální společenské problémy a jsou velmi osobní výpovědí autorky k určitému tématu. Téměř pokaždé vyvolávají silnou odezvu, někdy až pozdvižení, či dokonce požadavky k odstranění. Jsou totiž lehce provokativní, občas až sarkastické, zároveň jsou však vtipné, pakliže se na ně dokážeme podívat s nezbytnou dávkou nadsázky. Autorce však v žádném případě nejde o prvoplánové provokování, jejím cílem je kriticky reflektovat konzumní společnost, svět současné pop kultury, upozorňovat na paradoxy módních trendů a na bezbřehou posedlost umělou dokonalostí a bezchybností fyzického těla. Často též pracuje se svým vlastním tělem, především pak s těmi partiemi, které se těší největší pozornosti při posuzování ženské krásy. Vznikají tak originální příběhy o kráse dovedené do krajností. Svými výpověďmi se vzpírá zavedeným klišé, předsudkům a tabu a posouvá hranice vnímání toho, co je většinově považováno za dokonalé, a to jak u skla samotného, tak i u běžně vnímaného konstruktu ideálu krásy. 

Pro výstavu Czech Glass, Quo Vadis?! vytvořila novou instalaci, která originálně propojuje dvě životní situace – její mateřskou dovolenou a období covidových restrikcí, ve kterých jsme všichni žili. Vzhledem k nim byla Spružinová nucena pracovat v rámci velmi omezeného technologického zázemí a práce vznikaly pouze za použití kahanu a malé pece, navíc ze skleněného odpadu. Série jejích objektů odráží péči o tělo během pandemie. Inspirovala ji sada cviků „hot body at home“ osobní trenérky Kim Kardashian, které „pomohou udržet vaše tělo sexy, i když nemůžete do fitcentra...“ Bizarní kombinace lidské anatomie vycházející z těchto cviků jsou jakousi odlehčenou reflexí celosvětové pandemické krize.

„Objekty jsou covid-specific, a to díky domácímu body buildingu a situaci, během které vznikaly. V rámci lockdownu jsem byla nucena vytvářet práce tak, abych je byla schopna vyrobit v domácím prostředí. Nebylo možné pronajmout si ateliér s velkoformátovou pecí ani sklárnu, kde bych vyrobila polotovar tyčinek, které bych následně slinula v peci. Okolnosti mne tedy donutily improvizovat, doma jsem si zařídila malou dílnu s plynovým hořákem a keramickou pecí o vnitřním průměru 35 cm. Materiál jsem objevila v blízkém bazaru, který odkoupil zaniklé vybavení sklárny. Sklo, které leželo několik let ladem, jsem pečlivě zpracovala do komponentů. Ty jsem pak velice zdlouhavým způsobem skládala do kompozic v peci, k následnému tvarování přes formu. Limit této kolekce objektů byl jasně definovaný formátem pece. Proto jsou složené z několika dílů. Sešívané barevným drátkem jako filigrán nebo krajka.“